Janov 0:0 Morašice

03.04.2016

sestava: Beránek - Pirkl, Šváb, Johan, Zvěřina L. - Háněl, Radimecký, Wejda V. (Zvěřina A.), Kramář - Bureš, Novotný

Slunečné odpoledne a další domácí zápas byly hlavními atributy první dubnové soboty. Včera jsme totiž zkřížili meče s výběrem Morašic.

Kdo se těšil na květnatou jarní kopanou plnou technických fines a neotřelých kombinací, nemohl být příliš potěšen. První poločas byl na míle vzdálený tomu, čím bychom se chtěli prezentovat. Náš fotbal byl prošpikovaný nepřesnostmi a unáhlenými řešeními akcí. Pevnost naší herní sebedůvěry bohužel podrývaly individuální chyby a dlouho jsme se nedokázali naladit na společnou notu. Morašice sice také neoplývaly kdovíjakou vytříbeností, nicméně nejednu šanci ujmout se vedení rozhodně měly. Když však bylo nejhůř, Ondra Beránek nás podržel.

Prvním poločasem jsme si vlastně připomněli zlatá mladá léta na základní škole. Účinkování Sokolu Janov v téhle pětačtyřicetiminutovce bych přirovnal k paralele nepřipraveného puberťáka v hodině. Ten chlapec neměl chuť, nedělal, co se po něm chtělo, vyrušoval (na úkor podpory byla na hřišti slyšet vzájemná kritika), ale poznámce nebo jinému mravněvýchovnému trestu (= inkasování gólu) přeci jen těsně unikl.

O poločasové přestávce jsme si řekli, že takhle teda ne, vše špatné zapomeneme a po výměně stran rozehrajeme úplně nový zápas. Snad to bylo ze stráně poznat. Myslím, že naše hra se obrátila k lepšímu celkem jasně. Ukázali jsme odhodlanější tvář a řečeno pokerovou terminologií - soupeřovy černé žetony se zásadní fotbalovou hodnotou "nasazení" jsme dorovnali. Patřičný podíl na tom měl i střídající Tonda Zvěřina, takový náš žolík na telefonu a potenciální dvojník Bena Stillera, který je v případě potřeby stále ochoten obout kopačky a posílit naše řady.

K vidění byl nakonec poměrně dramatický zápas, který samozřejmě ani diváky nenechával chladnými. V některých napjatých soubojích docházelo dokonce i k pohmožděninám. Dobrou zprávou pro všechny čtenáře bude to, že Lukáš Zvěřina nemá podle lékařského posudku své zápěstí zlomené, nýbrž jen pochroumané. Šance se v druhé půli střídaly na obou stranách, ale ty větší jsme si dokázali vytvořit spíše my. Měli jsme přinejmenším tři velmi dobré. Jen pár centimetrů chybělo k erupci gejzíru radosti pro Patrika Bureše, který sice už překonal morašického brankáře, ale balón naneštěstí nesouhlasně zastavila tyčka. Dá se říct, toto byl nejsilnější impuls, díky kterému jsme se ve druhém poločase začali hnát vpřed. Nesmím zapomenout ani na pokus Tondy Zvěřiny, jehož dalekonosná střela převlečená za centr málem skončila až v síti hostující jedničky. Popel na hlavu si musím sypat já. Akci po pravé straně, které dal gólově nadějné rozměry centimetrovým pasem Filip Novotný, jsem nedokázal správně zakončit, a připsat si tak případně už svůj historicky čtvrtý gól hlavou za dvanáctiletou hráčskou kariéru.

Jestliže se tedy misky vah během utkání střídavě převažovaly pro tu či onu stranu, po závěrečném hvizdu sudího zůstaly v rovnováze. Vzhledem k prvnímu poločasu musíme být soudní a bod brát všemi deseti, nicméně uvnitř našich duší jsme zklamaní. Ze dvou domácích střetnutí jsme si na konto připsali jen dva body, což je rozhodně málo. Nezbývá jinak než deficit dohnat v zápasech dalších a reputaci si vylepšit třeba už příští neděli v Jevíčku. Na podzim jsme ho zdolali 3:0.

Dnešní článek bych chtěl zakončit pozitivně, proto tak učiním. Ve chvílích, kdy v pergole dopisuju tenhle zápis, vidím na silnici pode mnou, jak si Vlastík Wejda v maratónkách snaží udržet - ba i navýšit - svůj běžecký kredit. Tak snad se mezi námi takhle zodpovědných najde ještě víc, kilometrů v dlouhodobé paměti nohou není nikdy dost.

Fanouškům děkujeme za přízeň.